Od pověsti o veverkách k „moravskému Karlštejnu“

Legenda říká, že brněnský kníže Konrád se při honu ztratil v hlubokých lesích, usnul v trávě a probudil se mezi „dovádějícími veverkami“. Místo ho okouzlilo natolik, že tu měl už roku 1059 vyrůst předchůdce hradu. Historie je střízlivější: první doložená zmínka o Veveří se váže až k roku 1213 a k přemyslovské éře. Největšího rozmachu však hrad dosáhl ve 14. století za Jana Jindřicha Lucemburského, kdy se z něj stalo významné moravské sídlo se zemskou pevností i pokladnicí.

Jenže sláva se umí vytratit. Veveří postupně střídalo majitele, chvíli bylo zástavou za dluhy, jindy šlechtickým majetkem. A s tím se měnil i jeho „charakter“: z pevnosti se stávalo pohodlnější sídlo, z přísné obranyschopnosti zase reprezentace.

Arkádová chodba: kde začíná lovecký příběh

První patra Veveří často otevírá arkádová chodba, která vznikla až při přestavbách v 17. století. A hned tady vás do nosu praští jedno velké téma: lov. Trofeje na stěnách nepůsobí jako náhodná dekorace – připomínají, že hrad sloužil po dlouhá staletí hlavně jako letní lovecké sídlo. Dva obrazy s výjevy honu, grafické listy s německými popisky i samotná atmosféra „zámečku v lesích“ vás naladí na prohlídku, která není jen o zdech, ale o životním stylu tehdejších elit.

Gustav Vasa: švédský princ, který si z Veveří udělal domov

Interiéry, které dnes návštěvník nejčastěji obdivuje, jsou stylizované do 19. století – do doby, kdy na Veveří pobýval princ Gustav Vasa. Jeho osud zní skoro jako román: narozen ve Stockholmu, syn švédského krále Gustava IV., který po politickém převratu a ztrátě Finska přišel o trůn a odešel do exilu. Gustav Vasa pak našel nové zázemí v habsburské monarchii, kde se pohyboval i díky přízni císaře Františka I. Právě v této době se Veveří znovu rozzářilo společenským životem – a zároveň získalo podobu, kterou v interiérech vnímáte dodnes.

Přijímací salon a empír, který na Moravě jen tak neuvidíte

Jedna z prvních místností působí jako vizitka hradního pána: přijímací salon pro audience. Nábytek v císařském empíru je okázalý, „napoleonsky“ přísný i dekorativní zároveň – a poznáte ho i bez znalostí dějin umění. Stačí se zadívat na zvířecí nožky, symetrii, oblibu „exotických“ motivů a drobné detaily, které dělají z obyčejného kusu nábytku prohlášení.

A pak je tu zvláštnost, kterou si zapamatujete snadno: některé místnosti mají lichoběžníkový tvar. Ne proto, že by si někdo usmyslel být originální, ale proto, že se při stavebních úpravách musela do dispozice paláce „vtěsnat“ starší věž. Interiér se tak doslova stáčí kolem kamenného jádra.

Rokoko, břichatka a dětský pokoj, kde se dá domýšlet minulost

V rokokovém salonku vás chytí výmalba. Ne vždy dokonale dochovaná – někde jen v náznaku, jinde překvapivě čitelná – ale vždycky dostatečně silná na to, aby vám napověděla, jak hrad kdysi vypadal v „nejzdobnější“ náladě 18. století.

K tomu barokní kusy nábytku, velká skříň se šlechtickým znakem a drobnosti, které znějí skoro domácím tónem: třeba připomínka, že místnost sloužila i jako dětský pokoj dcery Karoly. A když průvodce ukáže „břichatku“ – vybouklou nádobu mezi okny – najednou máte pocit, že jste v prostoru, kde lidé skutečně bydleli, ne jen „vystavovali“ své dějiny.

Tapety jako izolace a Biedermeier jako klid po empíru

V dalších pokojích si všimnete látkových tapet, natažených na rámech několik centimetrů od stěny. Nešlo jen o parádu – byl to i praktický způsob, jak místnosti zateplit. Nábytek v Biedermeieru pak působí oproti empíru civilněji, měkčeji, jako by v interiéru přibyl lidský klid a každodennost.

Soukromý salon je navíc plný portrétů, vazeb a společenských stop: habsburské kontakty, armádní kariéra, svatba s princeznou Luisou Bádenskou, rodinné radosti i tragédie. A mezi tím vším drobné „módní“ prvky doby, třeba čínský porcelán, který byl v 19. století symbolem vkusu a prestiže.

Červený salon a slavnosti, na které se nezapomínalo

Červený salon (salon princezny Luisy) je prostor, kde se dá představit šlechtická společnost v chodu. Dříve se tu zatahovaly závěsy a místnost se mohla rozdělit na dvě části – dámy trávily volný čas hudbou, ručními pracemi, kresbou, četbou. A právě odsud se vypráví i jedna z nejživějších epizod: slavnosti pořádané na Luisiny jmeniny. Pod hradem prý bývalo občerstvení zdarma, hudba, veselí – a místní si získala i dcera Karola, když nosila lidový kroj.

Jenže i tady platí, že nic netrvá věčně. Manželé se časem odcizili, následoval rozvod a Veveří znovu změnilo majitele i tempo života.

Malá jídelna, velká náhoda a jeden „táč“, který přežil

Jednou z nejpůsobivějších zastávek bývá malá jídelna. Byla rekonstruována podle akvarelů, které se podařilo dohledat (a to je přesně ten typ šťastné náhody, díky níž dnes nechodíte kolem holých stěn). A mezi vystavenými předměty je i věc, která působí skoro roztomile prakticky: táč na polévku, kde uprostřed stála polévka a okolo byly přísady, aby si každý „doladil“ chuť. Vitríny pak doplňuje ručně malovaný míšeňský porcelán z 19. století – věci, které mají v sobě noblesu i křehkost.

Velká jídelna: rokoková krajina, která zachránila sama sebe

Velká jídelna (někdy i velký salon) je místnost, která přežila v původním duchu paradoxně proto, že se líbila úplně všem. Ať už tu byl kdokoliv a kdykoliv, prostor se využíval reprezentativně – a tak se do něj „nesahalo“ víc, než bylo nutné. Právě proto tu najdete nejlépe zachovalou rokokovou výmalbu z doby Sinsendorfů: malované krajiny z okolí hradu, připomínky honů, výjevy s místy, která už dnes třeba ani nenajdete.

Tady také pochopíte, jak moc se hrad proměňoval: někdejší přemyslovské paláce, které na malbách ještě vidíte, později zmizely kvůli špatnému stavu. Zůstala terasa, průhledy a pocit, že Veveří je živý organismus, který se neustále přestavoval.

A v rohu? Klavír – jeden z předmětů, který se k hradu skutečně váže a přežil i dramatické dějiny 20. století.

Kancelář naoko knihovna a stíny 20. století

Místnost, která vypadá jako knihovna, je ve skutečnosti spíš rekonstrukcí kanceláře z přelomu 19. a 20. století. I to je na Veveří upřímné: nehraje si na „autentičnost za každou cenu“, ale přiznává, co se dochovalo a co už bylo potřeba složitě doplnit.

A pak přijde tvrdší kapitola. Válka, ztracené vybavení, poválečné využití, lesnické učiliště, později zásahy, které měly hrad proměnit v kongresové centrum – a zanechaly po sobě problém v podobě betonových injektáží a zdiva, které dnes trápí vlhkost. Od konce 20. století probíhají opravy pod správou NPÚ, ale některé zásahy minulosti se napravují těžko a opatrně.

Kaple pod podlahou a svatá Starosta se svým „vousatým“ zázrakem

Jedna z nejpamátnějších „záhad“ prvního patra je prostor, kde vás průvodce upozorní: stojíte u vrcholu původní gotické lucemburské kaple. Samotná kaple je dnes v jiném stavu a její někdejší podobu už nelze snadno rekonstruovat, ale dodnes ji připomíná triumfální oblouk – špička, která „kouká“ z podlahy jako tichý pozdrav středověku.

A aby toho nebylo málo, v závěru prohlídky často zazní i portugalská legenda o svaté Starostě: dívce, která se modlitbou „zachránila“ před nechtěným sňatkem tím, že jí přes noc narostly vousy. Na hradě tohle vyprávění funguje skvěle – jako poslední, lehce tajemná tečka za velkými dějinami.

Terasa, Svratka a pohled, kvůli kterému chcete zůstat déle

Když se otevřou dveře na terasu, je to úleva. Najednou stojíte v místech, kde kdysi býval přemyslovský palác, a před vámi se rozvine údolí Svratky, které dnes většina lidí vnímá jako součást Brněnské přehrady. Vidíte lávku z roku 2003, v dálce se dá (z některých míst a za správných podmínek) zahlédnout i pozůstatek staršího mostu – pilíř s kovovým křížem. A hlavně: lesy, kvůli nimž Veveří po staletí žilo loveckou tradicí.

Světová stopa na moravském hradě

S obdobím posledních soukromých majitelů Veveří se pojí i mimořádná epizoda, která hrad posouvá do evropských dějin. **Hrad Veveří totiž celkem třikrát navštívil Winston Churchill – v letech 1906, 1907 a 1908. Na hrad přijel jako osobní host tehdejšího majitele Maurice Arnold de Forest, přičemž poslední pobyt se uskutečnil dokonce během Churchillovy svatební cesty. Přítomnost muže, který se o několik desetiletí později stal symbolem odporu proti nacismu, dává Veveří jedinečný rozměr a připomíná, že i moravský hrad mohl být na okamžik součástí velkých světových dějin.

Jak se na Veveří dostat a kdy vyrazit

Na hrad se dá dorazit klasicky autem či autobusem, ale největší „brněnská radost“ je připlout lodí po přehradě. Pravidelná lodní doprava na Brněnské přehradě běžně zastavuje i u hradu a propojuje výletní atmosféru s příjemnou cestou po vodě.

Co se návštěvy týče, areál hradu má sezónní režim: od května do září bývá otevřeno denně kromě pondělí, na jaře a na podzim pak typicky o víkendech a svátcích.

Vstupné a ceny okruhů se liší podle typu prohlídky a kategorie návštěvníka, aktuální přehled zveřejňuje hrad na svých stránkách.

A pokud vás baví sledovat, jak se památky zvedají z prachu času, Veveří má před sebou další velkou proměnu: projekt obnovy jižní brány a skleníkové terasy byl zahájen a má vrátit těmto částem areálu jejich někdejší podobu.

Proč Veveří funguje i pro ty, kdo „hrady moc nemusí“

Protože tady se nesoutěží jen v letopočtech. Veveří je o atmosféře: o chodbě plné paroží, o salonu, kde si umíte představit praskání krbu, o tapetách, které měly hřát, o malované krajině, která přežila díky lidské oblibě, i o terase, kde vám dojde, že tenhle hrad je vlastně především vyhlídka na krajinu, kterou si někdo kdysi zamiloval natolik, že ji chtěl „mít doma“.