Proč se Červenému kostelu říká červený, když červený není?

V centru Moravské Ostravy stojí výrazná dominanta, Kristův evangelický kostel, který je však drtivé většině místních obyvatel i návštěvníků znám pod zlidovělým názvem Červený kostel. Toto označení může být poněkud matoucí, neboť na samotné fasádě kostela byste marně hledali, byť jediný kousek červené omítky. Proč se mu tedy říká červený? Vysvětlení spočívá v jeho charakteristickém režném zdivu, tvořeném odhalenými cihlami. Původní cihly mají ve skutečnosti spíše okrovou barvu, avšak vizuální dojem z režného zdiva evokuje v myslích lidí tradiční představu červené cihly, jakou si mnozí pamatují například z dětských kreseb. Tento kontrast mezi převládající okrovou barvou režného zdiva a červenými dekorativními prvky, umístěnými nad okny a v pásech na stěnách, v minulosti inspiroval ke vzniku tohoto neoficiálního pojmenování. Kostel je dnes veden jako nemovitá kulturní památka České republiky, a to i přesto, že jeho stáří zatím nepřesáhlo 120 let.

Kořeny evangelické komunity v Ostravě

Příběh ostravských evangelíků, a tedy i historie tohoto kostela, není příliš dlouhý. Po habsburské rekatolizaci jich zde víceméně nikdy mnoho nežilo. Například v roce 1838, kdy už v Ostravě fungovaly vítkovické železárny, zde byl evidován pouhý jeden evangelík. Situace se začala měnit v roce 1843, kdy železárny koupil židovský šlechtický rod Rothschildů. S příchodem Rothschildů nastal boom ostravského průmyslu. Přivedli do Ostravy nové inženýry a odborníky, z nichž mnozí byli evangelického vyznání, zejména ze severního a západního Německa. Jejich počet výrazně rostl, a tak se již po polovině 19. století objevila potřeba mít v Ostravě vlastní místo pro bohoslužby. Do té doby museli evangelíci cestovat do vzdálených obcí, jako byl Suchdol na Odrou nebo Dolní Bludovice.

První evangelický kostelík na rozhraní Moravské Ostravy a Vítkovic

V roce 1858 Rothschildové darovali pozemek na rozhraní Vítkovic a Moravské Ostravy, kde evangelíci nejprve zřídili hřbitov. O dva roky později, v roce 1862, již našetřili dostatek prostředků na stavbu malého novorománského kostelíka s jednoduchou věží. Tento původní kostelík, který sloužil po zbytek 19. století, se nacházel na rozhraní Moravské Ostravy a Vítkovic, v místě, kde dnes stojí budova známá jako Don Bosko.

Vznik nové dominanty: výstavba současného kostela

Na konci 19. století však tento kostelík, s kapacitou pouhých 200-250 lidí, přestal pro rychle rostoucí evangelickou obec kapacitně vyhovovat. Bylo jasné, že je třeba postavit nový, větší svatostánek. Díky tomu, že evangelickou komunitu tvořili často vyšší úředníci a vysoce postavení politici, podařilo se získat finance a zakoupit pozemek v severní části historické Moravské Ostravy, na současném Husově náměstí. Nejprve, v roce 1901, vznikla na rohu náměstí fara podle projektu ostravského architekta Felixe Neumana. O tři roky později, v roce 1904, byla vypsána architektonická soutěž na podobu budoucího kostela. Překvapivě nezvítězil projekt, který se umístil na prvním místě, ale návrh dvojice architektů z Vídně, Carla Trolla a Ludwiga Feignera. Jejich projekt byl dopracován v roce 1904 a v říjnu 1905 se začalo stavět. Počátek stavby provázely značné problémy s vodou a nestabilním podložím. To bylo způsobeno těsnou blízkostí zasypané hlavní městské strouhy, která dříve poháněla vodní mlýny. Stavitelé si s tímto problémem museli poradit. Řešení našli v masivním zpevnění základů pomocí devíti set zaražených dřevěných trámů. Toto opatření sice stavbu prodražilo z původních 180 tisíc korun na téměř 300 tisíc, ale umožnilo dokončit kostel překvapivě rychle. Místo plánovaných tří let byl postaven za pouhé dva roky. Slavnostní otevření a vysvěcení kostela se uskutečnilo 1. listopadu 1907. V tento den se konala zároveň i poslední bohoslužba ve starém kostelíku, který poté ještě zhruba 20 let sloužil jako hřbitovní kaple a v roce 1927 byl zbořen.

Architektura inspirovaná severoněmeckou tradicí

Architektura nového kostela odráží vkus německých evangelíků ze severního Německa. Jedná se o syntézu pozdní historizující architektury počátku 20. století a nastupující secese, inspirovanou středověkou sakrální architekturou Slezska. Charakteristické je právě přiznané režné cihlové zdivo a vertikální kompozice. Průčelí s asymetricky přistavěnou věží zdobí stupňovité štíty. Hlavní průčelí se otevírá do ulice valeným záklenkem hlavního vchodu, který uzavírá výrazná kovaná mříž korunovaná motivem dubových listů. Jižní průčelí člení pět okenních os a je opticky zpevněno pilastry v nárožích. Výraznou dominantou podélné stavby je 60 metrů vysoká věž, jejíž vrchol tvoří oplechovaná polygonální helmice umístěná na sedlové střeše. Esteticky zajímavý prvek stavby tvoří kontrast mezi měděnými prvky, jako je oplechování věže, střecha či okapy, a režným cihlovým zdivem. Celkově strohý zevnějšek odpovídá evangelické tradici a je umocněn i strmou sedlovou střechou.

Interiér: mramor, dřevo a liturgické symboly

Interiér kostela budí dojem jednotného, halového prostoru. Je tvořen trojlodím s výrazně převýšenou a rozšířenou hlavní lodí. Na severní straně je zakončen netypickým pětibokým zaklenutým presbytářem. Na východní straně se prostor asymetricky rozšiřuje o dřevěnou galerii, na kterou se navazuje galerie nad hlavním vchodem, přístupné postranními schodišti. Původní vzhled interiéru není zcela jasný, neboť se nedochovaly dobové fotografie či popisy nástěnné výzdoby. Současná bílá barva stěn je pouze provizorním řešením po opravě střech v roce 2003. Rozmístění mobiliáře se však předpokládá stejné jako původní. Jednoznačnou dominantou interiéru je mramorový oltář umístěný ve vyvýšeném presbytáři. Je sestaven z mramorových bloků dvou barev, bílé a růžové, a zdobí jej jednoduchý zlatý geometrický dekor. Tentýž dekor se objevuje i na všech dřevěných částech interiéru a kamenném mobiliáři. Nad oltářem se tyčí velký dubový kříž.

Vitráže a nápisy, které promlouvají

Presbytář je prosvětlen čtyřmi malovanými okny neboli vitrážemi. Zleva představují Ježíše zvoucího pracující, Ježíše nesoucího kříž, Ježíše žehnajícího dětem s citací z Markova evangelia (Mk 10,14): „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží“, a poslední okno je vyplněno rostlinným ornamentem. Okna v hlavní lodi kostela byla druhotně opatřena sklíčky pastelových odstínů žluté, růžové, modré a zelené barvy.

Triumfální oblouk zdobí nápis „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky". Pod ním je vyobrazena stylizovaná takzvaná Lutherova růže. Martin Luther ve svém dopise popsal její symboliku jako shrnutí své teologie: černý kříž uprostřed srdce připomíná víru v ukřižovaného Krista, která přináší bolest, ale neusmrcuje, nýbrž obživuje. Srdce stojí uprostřed bílé růže, aby ukazovalo, že víra dává radost, útěchu a pokoj – bílá symbolizuje anděly a začátek nebeské radosti. Růže leží na blankytně modrém poli, barvě duchů a andělů. Vše je obklopeno zlatým kruhem na znamení, že tato blaženost trvá věčně a je vzácnější nad vše ostatní, jako zlato. Po stranách triumfálního oblouku se nachází další luteránské liturgické prvky: vlevo je umístěna dubová kazatelna na mramorovém podstavci, a vpravo stojí mramorová křtitelnice. Křtitelnici zdobí, podobně jako oltář, střízlivý zlatý geometrický motiv. Sboru ji daroval farář Jan Michalik, který byl iniciátorem stavby kostela. Nad křtitelnici na stěně je nápis z Matoušova evangelia (Mt 28,19): „Jdouce učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého".

Hudba a světlo: varhany a lustry jako součást výzdoby

Vskutku honosnou částí výzdoby jsou varhany, sestavené slavnou firmou bratří Riegerů z Krnova. Strop kostela je sestaven z dřevěných dubových kazet, což zajišťuje výtečnou akustiku, a proto se zde konají i koncerty. Zajímavostí jsou rovněž původní osvětlovací tělesa, nazývaná dvoukorunové lustry. Největší z nich, se šedesáti svícemi, visí před oltářem. Dva menší lustry jsou nad galeriemi. V lodi kostela je řada dalších svítidel, z nichž šest bylo původně vestavěno přímo do lavic na způsob kandelábrů. Kostelní lavice jsou vyrobeny z masivního dubového dřeva a zdobí je geometrický dekor, který harmonizuje s výzdobou ostatních dřevěných i kamenných částí interiéru. Součástí interiéru je i původní secesní dlažba v kombinaci okrové a červené barvy.

Výstup do věže: výhled i technické zajímavosti

Při návštěvě kostela v době dnů otevřených dveří, je možné vystoupat do věže, která měří celkem 60 metrů. V rámci prohlídky se obvykle dostanete do výšky kolem 40 metrů. Stoupání probíhá po úzkých železných točitých schodech. Cestou lze nahlédnout například do patra, kde se nachází hodinový stroj. Původní stroj z roku 1907 zde stále je, ale dnes už není funkční. Čas je nyní řízen digitálně, což zajišťuje naprostou přesnost odbíjení. Hodiny mají jediný ciferník, otočený na jih do hlavní ulice. Průměr tohoto ciferníku je kolem 4 metrů a je vyroben z porcelánu. V nejvyšším přístupném patře ve věži jsou viditelná táhla, která stahují a zpevňují celou hmotu věže. Nad tímto patrem se již nachází pouze sedmé ocelové schodiště a holá plocha věže bez dalších prvků k vidění.

Ocelové zvony, které přečkaly války

To, co ve věži naopak k vidění je, jsou tři originální ocelové zvony z roku 1907. Tyto zvony přečkaly obě světové války, aniž by byly rekvírovány pro válečné účely. Jedním z důvodů, ačkoliv ne tím jediným a účelovým, mohla být jejich německá výroba v Bochumi. Hlavním důvodem však byl materiál – zvony jsou ulité z oceli, nikoliv z tradiční bronzové zvonoviny, která měla pro válečnou mašinérii vyšší hodnotu. Ačkoliv ocelové zvony nemají tak kvalitní zvuk jako bronzové, pro tento kostel znamenal jejich materiál záchranu před roztavením. V kostele se dochovaly všechny tři původní zvony. Nejmenší z nich je zvon umístěný na levé straně (z pohledu od vstupu?) a jmenuje se Práce (Arbeitsglocke). Váží 700 kg a je laděný do tónu cis. Byl darován místními polskými horníky a nese nápis v polštině a v překladu znamená: „Vězte, že vaše práce není v Pánu marná". Prostřední zvon se jmenuje Luther (Lutherglocke). Váží 1080 kg a je laděný do tónu éčka. I tento zvon darovali místní horníci. Nese německý nápis: „Ein feste Burg ist unser Gott", v překladu „Hrad přepevný je Pán Bůh náš". Jedná se o původní slova známé evangelické hymny. Největší zvon se nachází uprostřed a nese jméno Spasitel, neboli Kristus (Christusglocke). S váhou 1580 kg je laděný do tónu géčka. Darovala jej místní evangelické církvi česká rodina Čechova z Mariánských Hor. Nese německý nápis: „Ich bin der Weg, die Wahrheit und das Leben", což v překladu znamená: „Já jsem ta cesta pravda i život". Při instalaci v roce 1907 se zvony vytahovaly nahoru speciálními otvory v podlahách věže.

Poválečný osud kostela a současnost

Po roce 1945 patřil kostel do roku 1945 německé evangelické církvi augsburského vyznání. Její majetek byl následně konfiskován a v padesátých letech 20. století byl kostel předán do užívání Českobratrské církvi evangelické a Slezské církvi evangelické augsburského vyznání. Obě církve dlouhá léta, od roku 1997, usilovaly o převedení kostela a fary do svého vlastnictví. Tento proces byl komplikován a bránil v potřebných investicích do oprav. K bezúplatnému převodu ze strany státu došlo až v březnu 2009.

Kulturní památka s živým programem

Kromě běžných prohlídek se v kostele konají i další akce, například divadelní představení na půdě. Kristův evangelický kostel, či Červený kostel, s jeho bohatou historií, unikátní architekturou a pozoruhodnými ocelovými zvony, zůstává významnou kulturní památkou a dominantou Ostravy.